Z historie bigbítu na Rakovnicku 69 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Milan Franc – maďarské kapely zpíval v originálu
 
Milan Franc patřil k výrazným rockovým zpěvákům 70. a 80. let 20. století. Stál u mikrofonu skupin Omicron, Bonaventura, Bonpary a všech tří inkarnací K.O. Lekce. Chvíli koketoval i se slavným Brutusem.
 
Curriculum vitae
Narodil se na svatého Valentýna. Základní školu vychodil v Křivoklátě. Po ní se učil strojním zámečníkem pro n. p. Permon v učňovském středisku v Rakovníku. Posléze ještě studoval večerní průmyslovku. Dva roky vojny si „odkroutil“ na Slovensku v Topolčanech. Po vojně se vrátil do roztockého Permonu. Nejprve pracoval na montáži a od roku 1985 dělal technika na opravy sbíjecích kladiv. Ve fabrice byl až do roku 1992.
„Pak mě kamarád Slávek Hruška přemluvil, abychom šli do stavební firmy Ivana Dolejše do Prahy. Ivan, který od dětství jezdil na letní byt na Křivoklát a dobře jsem se znali, sháněl lidi. Tak jsme se nechali nalákat, protože tam byly trošku jiné peníze než v Permonu. Z Křivoklátu a Roztok nás tam jezdilo víc – kromě mě ještě Vence Krůta, Robert Šíma, Vašek Číhař a Sláva Hruška. Nějaký čas jsem tam vydržel, ale dojíždění bylo vyčerpávající a Ivan také nesplnil úplně všechno, co nám slíbil, tak jsem se vrátil zpátky. Nejprve jsem dělal u Tomáše Vitlera, pak u Karla Breníka. V roce 1998 jsem si udělal živnostenský list a založili jsme takový rodinný stavební podnik. Byl tam se mnou můj syn Milan (před třemi roky odešel) a Jindra Chovančík. Stále provádíme stavební práce. Nelituji ani minutu, že jsem z Permonu odešel, když vidím, v jakém stavu dneska je. Žiju si svobodným životem, práce naštěstí je dost. V začátcích nám s kšefty hodně pomohl Jirka Cédl, který dělal stavbyvedoucího u Milana Černého,“ shrnuje Milan Franc svůj profesní život.
 
Omicron – muzikantské začátky
K muzice se dostal někdy v 7. nebo 8. třídě. Se spolužáky Mirko Benešem a Miroslavem Jiráskem chtěli založit nějakou kapelu. „Míra Jirásek byl dlouho nerozhodný, nevěděl, jestli do toho má jít. Jeho táta hrál na trumpetu, on to na ní taky zkoušel, ale moc ho to nebavilo. Pak to zkoušel na klavír, kytaru a bicí a pořád si nemohl vybrat ten správný nástroj. To, co později dokázal, je obdivuhodné. Nakonec se nás ujala paní učitelka Eva Syrová a v 8. a 9. třídě už jsme vystupovali na MDŽ a na podobných akcích. Ona z nás udělala hudební těleso – školní soubor. Myslím, že tehdy jsme ještě neměli žádný název,“ popisuje Milan své hudební začátky. Fotografie z roku 1974 však dokazují, že v té době (tedy v deváté třídě) se skupina už nazývala Omicron. Hrála ve složení Milan Franc (zpěv), Luděk Šíma (sólová kytara), Mirko Beneš (klávesy), Ladislav Holý (basoval na šestistrunnou kytaru) a Miroslav Jirásek (bicí a zpěv). Chvíli s nimi zpívaly Vlasta Tišerová a Hanka Veverková.
„Když jsme odešli ze základky, podařilo se nám sehnat zkušebnu v Permonu. Za Rudým koutkem byla místnost, kde jsme si směli nechávat aparaturu. Tam jsme se ještě asi rok každou sobotu dopoledne scházeli a zkoušeli jsme. I když jsme se snažili vypadat dobře, moc jsme toho ale tehdy ještě neuměli. Byla to spíš taková legrace než doopravdová muzika,“ uzavírá kapitolu Omicron Milan Franc.
Bonaventura – česky i maďarsky
Za první „opravdovou“ kapelu, kterou Milan prošel, lze považovat křivoklátskou Bonaventuru. Jejími zakladateli byli na přelomu let 1977 a 1978 kytaristé Miroslav Jirásek a Václav Friebert. Ke spolupráci přizvali baskytaristu Jaroslava Hokra, bubeníka Františka „Ševce“ Jiráska a zpěváky Milana France a Janu Jiráskovou. V říjnu 1978 byl Miroslav Jirásek povolán na vojenskou základní službu a s ním odešla i jeho sestra Jana. Tu záhy nahradil druhý sólový zpěvák Mojmír Konečný. Spolu s rakovnickým Luciferem byla Bonaventura druhou skupinou na okrese, která se zhlédla v tehdy velice kvalitních maďarských rockových kapelách a díky Milanu Francovi zpívala jejich písničky v originálu.
„Prvotní repertoár tvořily vlastní písničky Vaška Frieberta a Míry Jiráska, které doplňovaly tehdejší hity Kiss, Uriah Heep a podobných kapel. Pak mě napadlo přinést na zkoušku nějaké skladby maďarských skupin. Ty kluky chytly. Jezdili se mnou o prázdninách na týden, čtrnáct dní k maďarským hranicím, kde jsem měl příbuzné. Čas od času se povedlo, že tam v jeskyních vystoupila nějaká maďarská skupina. Někdy v červenci nebo srpnu 1978 hrála v Šafárikovu špičková maďarská kapela Neoton Family, něco na způsob ABBY. Moc se nám to líbilo. Míru Jiráska to tak nadchlo, že ještě, než jsem se vrátil do Křivoklátu, sehnal kromě své sestry Jany i druhou zpěvačku. Jmenovala se Straková (křestní už jsem zapomněl) a byla z Rakovníka. Proběhlo pár zkoušek, ale nebylo to ono. Takže tenhle záměr zkrachoval. Maďarských kapel jsme se ale nevzdali. Začali jsme hrát písničky třeba od Omegy, Piramis, Lokomotiv GT a podobných skupin. Všechno jsem zpíval v originálu, protože umím maďarsky. Od útlého dětství, až, než jsem šel na vojnu, jsem na jihu Slovenska trávil takřka celé dva měsíce letních prázdnin mezi dětmi, které mluvily maďarsky, takže maďarština se mi stala de facto druhým jazykem. Nedělalo mi problém opisovat maďarské texty,“ vysvětluje Milan Franc.
 
Na Živohošť nesměl
„V roce 1978 jsme s Bonaventurou dostali nabídku od CKM, abychom jeli hrát do kempu na Živohošť pro mladý lidi. Hrálo se každý večer. Ještě s námi jel Láďa Zelenka – jeden z prvních diskžokejů v Rakovníku. Celá kapela tam odjela, ale mě soudruzi z Permonu nepustili. A to jim psal i Pavel Hraba z OV SSM, že se jedná o politickou akci. Byl jsem i za ředitelem Františkem Wildem. Ten mi řekl, že to musí rozhodnout náměstek Jiří Šnobl a můj mistr Janka. Ti však prohlásili, že bych svým odjezdem ohrozil plnění plánu a nepustili mě. Dělal jsem v Permonu na montáži. Pamatuji si, že i můj táta byl naštvanej, i když se mu bigbít zrovna moc nelíbil. Řekl Wildovi: „Franto, proč jste toho kluka nepustili? Všichni ostatní mohli jet a on tady zůstal jedinej sám.“ Nedostal odpověď. Jeden to házel na druhého. Devatenáctiletej kluk by fakt ohrozil plnění plánu. Je to úsměvný, ale je to pravda. Tenkrát to museli ostatní odzpívat místo mě. Kluci si užili na Živohošti krásný týden,“ bere dnes už s nadhledem nepříjemnou událost Milan Franc.
Jeho působení v Bonaventuře utnul na jaře 1979 nástup na vojnu. „Když jsem šel na vojnu, tak jsem si myslel, že si vyberu dovolenou za čtvrt roku. Ale taky mi dělali boty. Týden před nástupem jsem zašel na Křivoklátě k doktoru Konečnému (byl to otec druhého zpěváka Bonaventury – pozn. T. B.) a všechno jsem mu na rovinu řekl. Napsal mi neschopenku a já jsem do práce nešel. Byl jsem zamilovanej, měl jsem holku, tak jsme si užívali. Jezdili jsme po všech čertech a na práci v Permonu jsem kašlal.“
Průšvih a „flastr“
Konec Míry Jiráska a Milana France v Bonaventuře provázel nepříjemný průšvih, o kterém kluci dodnes neradi mluví. Oba odcházeli na vojnu s „flastrem“. Na vině bylo koketování s omamnými látkami. Po letech k tomu Milan Franc dodává: „Nejdřív jsme to začali zkoušet. Dodnes nevím, kdo nás napráskal, ale policajti věděli úplný podrobnosti. Dělo se to na Velké Bukové a bylo nás v tom dost. Oni to na nás vytáhli snad po dvou letech, ale naštěstí jsme byli pořád mladiství. Fetovali jsme všichni, ale odsrali jsme to tři: já, Míra Jirásek, a ještě jeden kluk z Rakovníka. Dostali jsme podmínky, pak jsme se odvolali. Nebyli jsme závistí, zkoušeli jsme to na mejdanech. Myslím, že mezi nás byl někdo nasazený. Odvolací soud v Praze nám podmíněný trest rok na šest let potvrdil.“
 
 
Koketování s Brutusem
Na vojně jsem nezpíval, hrál jsem tam jen fotbal. V pátek 27. března 1981 ráno jsem odcházel do civilu. Vracel jsem se do Rakovníka, kde jsem měl domluvenou schůzku s kamarády. Chtěli jsme se jít podívat do Tyláku na Mladé rytmy, což byla přejmenovaná Hit-show. Přijel jsem na Florenc, čekám na autobus a najednou se tam objevil Sáša Pleska. Zajímal se, jak bylo na vojně a pak se mě zeptal, jestli bych si nechtěl zazpívat s Brutusem. Řekl mi, že každou sobotu zkoušejí v plynárně. Asi za 14 dní jsem se osmělil a šel jsem do plynárny na zkoušku. Tehdy s Brutusem ještě zpívali Milan Štelcl a Čenda Monhart. Nějaký čas jsem s nimi zkoušel, odehrál jsem asi pět nebo šest kšeftů, vzpomínám že v Malinové, v Pavlíkově, na Rudě, to ještě směli hrát v okrese. Pak ale vážně onemocněla moje mamka, tak jsem z toho vycouval. Omluvil jsem se a už jsem s nimi nikdy nezpíval. Tak skončila moje „kariéra“ u Brutusu. Maminka zemřela 14. září 1981.“
V listopadu roku 1981 se ještě pokoušejí s Mojmírem Konečným, Petrem Elznicem, Mirko Benešem a Zdeňkem Kollárem vzkřísit rakovnickou skupinu Bonpary. Marně. Nedaří se jim sehnat baskytaristu a zřizovatele, a tak kapelu rozpouštějí, aniž by zahráli jediný koncert.
Přichází éra pro Milana France nejdůležitější. Skupina K.O. Lekce…
 
K.O. Lekce – rakovnický speed-metal
 
V roce 1982 založili baskytarista Jaroslav Hokr, bubeník Jiří „Copan“ Svoboda a zpěvák Milan Franc novou rockovou skupinu, kterou pojmenoval Kolekce JH.
„V roce 1982, 14. února, jsme slavili s chlapama z montáže moje narozeniny. Večer přijdu domů a někdo zvoní. Otevřel jsem a za dveřmi stojí Jarda Hokr a Copan a jak prej jsem na tom, že by chtěli založit kapelu,“ vzpomíná Milan Franc. „Zkoušeli jsme v Lubné u Copana v garáži. Hráli s námi Tomáš Baroch, Venca Friebert, Leoš Zaspal a pak přišel Míra Jirásek. Zvučil nás Zbyněk Mištera, který vlastně začínal s muzikou u nás,“ doplňuje Jarda Hokr. Zřizovatelem nové kapely se stala ZO SSM Okresního stavebního podniku Rakovník. Na odboru kultury ONV Rakovník se zachovala složka Kolekce JH, podle které byla její první sestava: Milan Franc (zpěv), Václav Friebert (sólová kytara), Tomáš Baroch (doprovodná kytara), Jaroslav Hokr (baskytara) a Jiří „Copan“ Svoboda (bicí). V září 1983 vystřídal Václava Frieberta Leoš Zaspal (sólová kytara) a v listopadu téhož roku přišla Eva Jirásková (klávesy). V březnu 1984 nahradil Jaroslava Hokra Jiří Cédl (baskytara), Tomáše Barocha vystřídal Miroslav Jirásek (kytara) a v listopadu odešla bez náhrady Eva Jirásková. Skupina zkrátila svůj název na Kolekce.
„Když jsem odešel na Slovensko, začala Kolekce JH dělat pořady pro mladé v Osvěťáku, kde byl také MUDr. Miroslav Plzák. Hovořilo se tam o vztazích, o sexu a kapela vždycky zahrála několik písniček. I když jsem tam už nehrál, kapela byla pořád prezentována jako Kolekce JH.
Potom se přejmenovala na Kolekce,“ říká Hokr.
 
Z Kolekce K.O. Lekce
K dalším personálním změnám došlo v roce 1985. Na jaře vystřídal Leoše Zaspala Tomáš Baroch, který se ujal sólové kytary. Bez náhrady odešel druhý kytarista Miroslav Jirásek. V prosinci přišel druhý kytarista Miroslav Kejla. „Když jsem dostal lano od Kolekce, šel jsem si ji poslechnout. Tenkrát tam bubnoval Copan. Povídám: – Dobrý, beru, ale musíme vyměnit bubeníka. Copan s tím byl srozuměný, stejně ho to už nebavilo. Tak jsem přivedl Leťáka (Milana Leta – pozn. T. B.). Poupravili jsme název skupiny na K.O. Lekce a začali jsme hrát speed-metal. Byli jsme plně autorská kapela. Kromě mě psal písničky i druhý kytarista Tomáš Baroch. Hrál jsem tam asi čtyři roky a bylo to super,“ vzpomíná Miroslav Kejla na své účinkování v nejtvrdší rakovnické skupině 80. let.
A jak na K.O. Lekci vzpomínají Milan Franc, Milan Let a Miroslav Kejla?
 
Milan Franc: „Jako jediný jsem byl v kapele od jejího začátku až do konce. Jezdili jsme po všech čertech. Procestovali jsme celý střední Čechy a pamatuji si, že jsem taky tři, čtyři dny v týdnu nebyl doma. Jezdilo za námi dost lidí z Rakovníka, byli to naši věrní fans. Pak jsme měli už i vlastní bedňáky, jezdili Avií – skříňovkou. Takže jsme přijeli a bylo všechno postavený. Jen jsme naladili a mohlo se hrát. Aparaturu jsme si objednali z Kanady. Do Evropy ji dopravovali lodí a na té lodi vypukl požár. Zrovna ta část, kde byla aparatura uskladněna, vyhořela. Ale byli pojištění a po nějaké době aparatura dorazila. Museli jsme si najít šikovné truhláře, kteří reproduktory zasadili do beden. Na tu dobu to byla suprová aparatura. Tohle všechno zařídil Copan, který se věnoval organizačním věcem. Za bicími už metal nestíhal, byl na něj moc rychlý. Začaly frčet dvě šlapky, a to na něj bylo moc. Ale jako organizační pracovník byl naprosto skvělý. Měl odemigrovanou kamarádku do Francie a ta nám posílala desky, takže jsme měli přehled, co ve světě právě frčí.
Zbyněk Mištera nás zvučil po celou dobu. Později jsme měli i světelné efekty, mlhy a stroboskopy – ty obsluhoval Milan Janeček.
Přehrávky jsme dělali často, snad ob rok, a nepamatuji si, že bychom tam měli nějaké problémy, protože jsme hráli vlastní písničky. Vždycky jsme získali docela vysoké hodnocení (v roce 1986 i 1988 obdržela K.O. Lekce nejvyšší III. kvalifikační třídu – pozn. T. B.).
Hráli jsme na rockovém festivalu v Kuté Hoře. Kromě nás tam byl i Nový rock z Rakovníka, Tichá dohoda, a ještě asi dalších pět kapel. Uváděl to Petr Salava. Byla to postupová soutěž. Nový rock byl druhý, my jsme skončili čtvrtí.
V roce 1989 po přehrávkách jsme si sedli a řekli si, že si dáme pauzu nebo se na to vykašleme. Ještě mě oslovili kluci z Nového rocku, jestli bych nešel k nim, ale já jsem jim řekl, že si opravdu chci dát pauzu a pak už jsem se k tomu nikdy nevrátil.“
 
Milan Let: „Po mém příchodu jsme úplně změnili sound kapely. Vrhli jsme se na takový speed metal. Bylo to dobré období a měli jsme docela úspěchy. Jednou jsme hráli na festivalu politické písně v Neratovicích. Tam odsud jsme postoupili do Kutné Hory a odtud málem do basy,“ směje se Milan. „Hrál jsem tam na dva kopáky a bubeníci z ostatních kapel, kteří stáli za mnou, koukali, jestli to všechno hraju opravdu já. Když jsme měli kšeft v Hořovicích s pražským Vitacitem, přišel za námi jejich zpěvák Láďa Křížek a řekl nám, že to, jak hrajeme, je mazec. Asi po dvou měsících jsme se sešli v letňáku na Rockfestu a Dodo Doležal (kytarista Vitacitu – pozn. T. B.) mně hodil lano. Přišel, že si můžu naložit bubny a jet hned s nimi. Spadla mně brada. Dodo mi řekl, že už půl roku říká jejich bubeníkovi, aby si pořídil dva kopáky. Po bedlivém uvážení jsem to ale vzdal, protože už jsme měli kluky. Vitacit byla profesionální kapela, kde měli jeden den volna, pět kšeftů a zkoušky. Dodo mi říkal, že by mi zařídili v Praze byt, mohl bych se tam přestěhovat i s rodinou. Jenže já jsem byl v té době ještě upsaný na šachtě, a kdybych odešel, tak bych musel na vojnu. Slíbili, že i tohle zařídí, hučeli do mě, ale já jsem nešel. Nechtěl jsem obětovat rodinu za profesionální bubenickou kariéru.“
Lano od Vitacitu nebyla jediná nabídka, kterou Milan Let v té době dostal. Další přišla od hořovického Akrobatu, kde hrál na baskytaru Miloň „Cháron“ Ekl. Milan jel na zkoušku i s Mírou Kejlou, o kterého měl Akrobat také zájem. I tuto nabídku Milan Let odmítl, stejně jako další od plzeňské Odyssei, kam měl jít místo Jiřího Lokajíčka, a karlovarské Cody, která měla opět zájem o něj i o Míru Kejlu. Milanovi se ale nechtělo jezdit takovou dálku na zkoušky. Kejla tam chvilku byl.
 
Miroslav Kejla: „S K.O. Lekcí jsem prožíval pohodové muzikantské období. Jezdili hrát do Hořovic s místním Akrobatem, v Rakovníku jsme hráli několikrát na Rockovém maratonu a v Kutné Hoře jsme se zúčastnili Rockfestu. To byla docela prča. Nejdřív jsme hráli na Rockfestu v Neratovicích, kde jsme se líbili, a tak nás doporučili do Kutné Hory. Zahráli jsme na generálce, a když jsme dohráli, tak nám řekli, že nechápou, co tam chceme s takovou písní dělat. Jak jsme se dozvěděli, byl tenhle festival prezentován jako festival politické písně. A my tam dali docela protirežimní píseň, navíc Karel Pleiner, který s námi tehdy zpíval, vystoupil v kšandách. Myslím si, že nás Neratovičtí doporučili do Kutné Hory z hecu. Pak na nás přišla stížnost, že jsme Rakovník špatně reprezentovali.“
 
Záznam z Hořovic
K.O. Lekce přestala existovat v roce 1989. Podobně jako mnoho dalších kapel ji převálcoval revoluční kvas. Milan Franc zanechal aktivní činnosti. Tomáš Baroch založil novou skupinu Nero a Milan Let s Miroslavem Kejlou se stali členy kapely Lazareth.
K.O. Lekce po sobě zanechala několik písní natočených na magnetofonový pásek v roce 1988 při koncertu v Hořovicích. Jedná se o skladby Boží svět, Dietl, Digi slepice, Divný smích, Don Juan, Klaustrofóbie, Lovci slonů, Ovce a prasata, Přednost máš, Sisyfos, Smolař Eliáš, Sněžný muž, Soustružník a Týden v tahu.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994; výpovědi Milana France, Jaroslava Hokra, Miroslava Kejly a Milana Leta)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2022. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah