Z historie bigbítu na Rakovnicku 66 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
František Hejda – od houslí ke kytaře a baskytaře
 
František Hejda patří ke druhé generaci rakovnických bigbíťáků, která vstoupila na scénu na přelomu 60. a 70. let 20. století. V kapelách, kde působil, hrál na kytaru, baskytaru, perkuse a také zpíval. Univerzál s velmi slušným muzikantským vybavením…
 
Curriculum vitae
František se narodil v Rakovníku a bydlel na Husově náměstí v čp. 13. Odmalička až do doby, kdy odešel do učení.
„Vychodil jsem 1. Základní devítiletou školu v Rakovníku a pak jsem se šel učit lesařem do Lesnického učiliště Píska u Křivoklátu. Po dvou letech učení jsem dělal roční praxi na Hané, a pak jsem odešel do Lesnické školy Šluknov. To byla střední odborná hájenská škola bez maturity. O prázdninách jsem musel mít vždy měsíc praxi, kterou jsem absolvoval opět na Hané. Přijímal jsem dřevo a učil se vše, co musí umět hajný. Do Šluknova jsem chodil dva roky a bydlel jsem tam na internátu,“ vzpomíná František na svá učňovská léta.
Přiblížila se povinná vojenská služba, a tak Franta Hejda nastoupil do Šamotky v domnění, že díky tomu půjde „do zeleného“ jen na pět měsíců. To mu však nevyšlo a děčínská vojenská správa ho poslala, stejně jako 11 dalších kluků ze šluknovské školy, sloužit vlasti na dva roky.
„Odveleli nás k pohraniční stráži do Chebu, odkud jsme se rozešli do různých pohraničních rot po západoněmecké hranici. Mě konkrétně poslali na rotu Mokřiny, kde jsem dělal psovoda. Měl jsem tam dva psy. Na Mokřinách jsem byl celé dva roky. Po celou tu dobu jsem tam taky hrál,“ pokračuje Franta Hejda. Do civilu se vrátil 27. září 1975 a do konce roku pracoval ještě v Šamotce. Nebavilo ho to tam, a tak se vrátil k tomu, čemu se vyučil – k lesařině. Od roku 1976 až do roku 1991 byl zaměstnancem Lesního závodu Lužná.
U lesů jsem dělal skoro všechno kromě kočího a ředitele – technika, hajného, jezdil jsem s traktorem, s Lakatošem… odešly mi záda, krční i bederní páteř – obě najednou, tak jsem třičtvrtě roku marodil. Pak mně nabídli, že bych mohl jezdit osobním autem. Vozil jsem ředitele z Lužné, Křivoklátu a Nižboru. Jezdil jsem s nimi po celé republice, i na Slovensko.
Najel jsem přes milion kilometrů. To jsem vydržel 13 let.“
V roce 1991 si František řekl, že už toho bylo dost, a odešel k firmě Jiřího Štíbra, s kterým v té době hrál. S Avií jezdil nejen po Česku, ale také do Německa a Itálie. Po nějakém čase zjistil, že je v Rakovníku na prodej firma na ochranné a pracovní pomůcky, tak ji od jejího majitele za 200 tisíc korun koupil. „Provozoval jsem ji deset let. Pak se ve městě objevily další podobné firmy a kšefty začaly upadat. Přenechal jsem obchod manželce a šel jsem jezdit k Zdeňkovi Štefanovi. Vozil jsem do Německa polštáře, často jsem je sám i plnil. Zhruba po třech letech firma zkrachovala a já skončil na pracáku. Chodil jsem po různých brigádách, a nakonec jsem se vrátil do Lužné, kde jsem se stal pracovníkem úklidu obce. Tam jsem byl až do svých 65 let. Kdyby se mi nezabil syn na železničním přejezdu u Lišan, tak jsem tam možná až dodnes. Chtěl jsem mít ale klid, tak jsem šel do penze,“ uzavírá František svůj životní příběh.
 
Bigbítové začátky
Hudební geny zdědil Franta Hejda po otci. „Můj otec měl doma harmoniku a v 50. let chodil hrát na trombón. Dodnes ho mám doma. Já jsem docházel do houslí do hudební školy. Chodil jsem tam sedm a půl roku. To bylo ještě na základce. Pak mě můj bratr Václav naučil tři akordy na španělu. Byla hrozná, struny měla vysoko. Noty jsem uměl, akorát jsem si musel zvyknout na šest strun. Vybrnkával jsem si na ni písničky. To bylo někdy v osmé třídě. Mám sestru Jarku, která zpívala s Modrými raky. S touto skupinou jsem absolvoval své první veřejné vystoupení s kytarou. Ve 14 letech jsem si s nimi zahrál v Dělňáku dvě písničky,“ připomíná Franta své hudební začátky.
 „S Copanem (Jiří Svoboda – pozn. T. B.) jsem chodil na Sekyru, byl tam Sam Tuček a další kluci, tak jsme hráli na kytary a zpívali písničky hlavně od Olympicu. Dodnes mám doma sešit 7 hitů Olympicu. Jednou jsem šel na Sekyře okolo domu, kde bydlívali Pleskovi. Slyšel jsem, že někdo hraje ve sklepě. Tak jsem tam sešel. Byli tam Jarda Pěnkava, který hrál na basu, Pavel Ebert, Míla Černohorský a Karel Fiala. Kromě jiných písniček hráli i Vzpomínku plíživou. Chvíli jsem je poslouchal, a když dohráli, tak jsem se jich zeptal, kdy tam zase budou. V papírnictví jsem si koupil onen sešit 7 hitů Olympicu. Nikdy předtím jsem baskytaru v ruce nedržel, tak jsem se na housle naučil tu basovou linku zpaměti. Půjčil jsem si baskytaru, už ani nevím od koho, a Vzpomínku plíživou jsem natrénoval. Naučil jsem se i další písničky z toho sborníku. Přišel jsem opět na zkoušku kapely, která si říkala The Small Madman, zeptal jsem se, jestli si můžu půjčit baskytaru a tu Vzpomínku plíživou jsem si s nimi zahrál. Bylo to o hodně lepší, než když to hrál Pěnkava. Řekli Jardovi, že jsem lepší, a už jsem u nich zůstal jako baskytarista. Tak jsem se dostal v Rakovníku k bigbítu. To mi ještě nebylo ani 15 let,“ vzpomíná Franta na své bigbítové začátky.
The Small Madman a The Preachers
Na podzim roku 1968 přešla skupina do Rudého koutku ZV ROH Okresního stavebního podniku, který se stal jejich zřizovatelem. „Vyhodili jsme Pavla Eberta, kterého nahradil Míša Nigrin. Později, když Sam narukoval na vojnu, přišel zpěvák Zdeněk Bradáč a můj kamarád Pepa Fencl na varhany. Pamatuji si, že když v srpnu 1968 přijeli Rusáci, tak jsme se jednou potulovali po náměstí, kde stál obrněný transportér plný vojáků. Z radnice vyšel nějaký důstojník a lidi na něj začali řvát, ať jedou domů. A důstojník na nás namířil pistoli. To bylo poprvé, kdy jsem se setkal s okupanty. Podruhé to bylo někdy v říjnu v Dělňáku. Hrála tam Mandragora. Byl tam taky Jarda Pěnkava, už byl lízlej, pořád na Rusáky pokřikoval, hlavně na nějakýho důstojníka. Tak jsem na Jardu zařval: – Vyser se na něj! – A ten oficír si myslel, že jsem zařval na něj, a šel ke mně s namířenou pistolí.“
V roce 1969 musela kapela opustit Rudý koutek a přestěhovala se do hospody Na Zátiší, kde byl malý sálek. Dříve ho užívali Baráčníci, teď tam byla sklad všeho možného. Kluci si ho uklidili a na čas měli pěknou zkušebnu. Došlo i ke změně názvu. Z The Small Madman se stali The Preachers. Kapela brzy získala v Rakovníku renomé a patřila k nejlepším bigbítům v okrese. V roce 1970 vystoupila úspěšně na 3. Hit-show v Tylově divadle, spoustu her odehrála v hostinci Na Zátiší, ale také třeba v Dělnickém domě, v Chrášťanech a na dalších místech.
 
Mandragora a Elektronik
Na podzim roku 1971 opustil Mandragoru kytarista Michal Pleska, a kapelník Vlastík Beneš za něj hledal náhradu. Vyhlédl si dva „kazatele“ Františka Hejdu a Pepu Fencla. „Protože v Mandragoře hrál na baskytaru Vlastík Beneš, tak jsem se ujal kytary. Později ještě přišel Jimmy Karlík z Moucha´s detective agency. Hráli jsme poměrně hodně, dokonce i v nějakém
městečku u Lipska v amfiteátru pro 1500 lidí, pro mě něco neskutečného. Všechno skončilo v roce 1973, kdy jsme dostali zákaz veřejně vystupovat. Krátce na to jsme se přejmenovali na Elektronik. Libor Laun dostal lano od Martina Kratochvíla do Jazz Q a k nám přišel bubnovat Václav Upír Krejčí. Moc jsme toho ale nenahráli, vzpomínám si třeba na kšeft ve Mšeci, kde jsme o chmelech hráli na valníku pro česáče. Na podzim 1973 jsem byl povolán na vojnu, a když jsem se v roce 1975 vrátil, tak už se změnilo obsazení a pro mě tam nebylo místo,“ pokračuje v hudebních vzpomínkách Franta Hejda.
 
Dva roky v Melodii
Dlouho však František bez angažmá nezůstal. „Přišla za mnou Meditace, která nedávno vznikla, abych s ní šel hrát na kytaru. Koupil jsem si kovovou zobcovou flétnu a rozšířil jsem svůj nástrojový rejstřík o ni a housle. Nějaký čas jsem s Meditací zkoušel v Městečku, ale nikdy jsem s ní veřejně nevystoupil. Pak za mnou přišli kluci z The Scream. Začal jsem s nimi zkoušet na baskytaru a zpívat, ale opět jsem nikdy nevystoupil. Ani nevím, jestli tato sestava vůbec někdy hrála. Vyšlo to až napotřetí. Oslovili mě Jindřich Kegler a Zdeněk Černý z Melodie, abych šel hrát k nim. Tak jsem s nimi hrál na baskytaru. Občas tam střídal Jardu Chudobu u kláves Sáša Pleska, kterému jsme říkali Zachar. Na něj mám pěkné vzpomínky.
Třeba jak bojoval proti kouření. Během hraní vyndal z tašky masku s chobotem a transparent proti kouření. Jednou si Sáša lehnul před zpěváky a zatlačoval si kýlu. S Melodií jsem hrál dva roky. Odešel jsem týden před zájezdem do Německa. Nelíbily se mi aranže, které psal Loupáček. Neodpovídaly původním nahrávkám, tak jsem je odmítl hrát. To byly na delší dobu všechny mé hudební aktivity. Ale měli jsme takovou partu, bylo nás asi dvacet. Muzikanti a jejich partnerky. Chodili jsme spolu na túry. Třeba jsme šli pěšky do Stochova, odtud na Klíčavu a ze Zbečna jsme jeli vlakem zpátky do Rakovníka. Rád na to vzpomínám.“
 
Film Blues Band
„Koncem 80. let jsem dostal pozvání do Film Blues Bandu, který založil Pepa Šiler. Hrál jsem tam na baskytaru. Původní sestava trvala jen krátce, pak Pepa kapelu zreformoval na kvartet – Pepa zpíval a hrál na foukačku, Standa Jimmy Karlík na kytaru, já na baskytaru a Milan Pytlíček Lukeš na bicí. Tohle složení vydrželo poměrně dlouho. Film Blues Band byla jedna z nejlepších kapel, ve které jsem působil. Mohl jsem hrát, co jsem chtěl, aranže na baskytaru jsem si dělal sám. Moc mě to bavilo. Pak mě ale vyhodili. V té době jsem jezdil s volhou u lesů s ředitelem a nikdy jsem nevěděl, kdy se vrátím. Tak se stalo, že jsem na nějaký kšeft přijel pozdě nebo taky vůbec. Jednou jsme měli hrát na Rozvědčíku a já byl u Nymburka s ředitelem na honu. Odtud nešlo odejít dřív. Hrálo se od šesti večer a já se vrátil v devět, tak to už nemělo cenu chodit. Místo mě vzali Petra Bradáče,“ popisuje Franta Hejda své bluesové působení.
Rock Revival Band
Další angažmá, na které rád vzpomíná, bylo ve skupině Rock Revival Band. „S touhle kapelou jsem hrál od roku 1997. Našel jsem v ní kamaráda z dětství Petra Řepíka. Nejdřív jsme zkoušeli v garáži u Jirky Štíbra ve staré plynárně v Rakovníku. Lídrem RRB byl kytarista Honza Voráč, civilním povoláním chirurg. Ze začátku bubnoval nějaký kluk ze Žatce, ten se ale dal do nějaké sekty a hráblo mu. Tak kapela hledala bubeníka. Když jsem přišel, řekli mi, že budu hrát na bicí, protože basa je obsazená. Začal jsem cvičit, ale měli jen elektronické bicí, které mně nevyhovovaly. Tak RRB angažoval Míru Jiráska. Když odešel baskytarista, začal jsem na basu hrát já. A hrál jsem tam až do té doby, než umřel Petr Řepík (11. 6. 2009 – pozn. T. B.). Pak jsem odešel a kapela přerušila činnost. Pověsil jsem kytaru na hřebík a nikde jsem nehrál.“
Na spolupráci s RRB Franta Hejda rád vzpomíná. „Většinou jsme hráli vlastní písničky. Deset z nich plus tři převzaté s českými texty jsme nahráli na CD ve Slabcích v Kufru u Míry Jiráska. Jednou jsme hráli v nějaké vesnici v severních Čechách. Přistavili nám tam návěs s plachtou a na něm jsme hráli. Hned vedle byl motocrossový areál. Vystupoval tam nějaký mistr v akrobacii, kterého jsem neznal, ale byl hlavní hvězdou programu, což nám nikdo neřekl. Když se zešeřilo, tak jsme se sbalili a přestěhovali se do vnitřního sálu. A ten kluk tam měl autogramiádu a dělal rozhovory pro severočeské noviny. Tak mu říkám: – Koukněte vypadnout, tady se bude dělat kultura. – A on se sebral a odešel hledat nějaké jiné místo. Když jsem se dozvěděl, koho že jsem to vyhodil, tak jsem vzal plakáty, omluvil se mu a požádal jsem ho o podpis.
Srandy se užilo hodně. Naše písničky dávali v rozhlase, o Silvestrech 1999 a 2000 jsme hráli jako poslední na Václavském náměstí v Praze na Příkopech. Byla tam obrovská obrazovka, sledovaly nás tisíce lidí. Hráli jsme 40 minut, než přišla půlnoc. Každý jsme dostali 5-6 tisíc za 40 minut produkce. Hráli jsme i na večírku firmy Philip Morris v Průhonicích. Oceňovali jejich nejlepší zaměstnance. Dostali jsme taky slušný peníz a výslužku do tašky, spoustu cigaret, které jsme ani neznali. Hráli jsme i pro Harley Club Praha. Jsou trošku divní; oni třeba vůbec netleskají, jen pokývnou hlavou. Tak jsme si mysleli, že se jim to nelíbí, i když jsme hráli třeba věci od Ozzy Osborna. Ale pak nám řekli, že se jim to moc líbilo. Po nás přišel kouzelník, pak striptýz, pak tam ženská masturbovala. Zažili jsme toho dost. Rock Revival Band – to bylo bezva období.“
 
QR Band
Znovu začal František hrát v červnu 2021, kdy ho oslovil rakovnický QR Band. „Kluci se mě zeptali, jestli bych nechodil na střídačku se Zdeňkem Havelkou, který byl po operaci a dlouho nevydrží hrát. Řekl jsem jim, že už jsem měl dlouhou pauzu a baskytaru jsem nedržel léta v ruce. Nikdy jsem neposlouchal detailně rock and rolly z 50. let a ani mě nebraly. Ale zkusil jsem to a docela mě to začalo bavit. Tak se se Zdeňkem střídáme napůl. Jsem rád, že si na mě Míra Jirásek vzpomněl. Ještě měsíc poté, kdy jsem začal s QR Bandem zkoušet, mně to moc nešlo. Dali mi CD, tam to bylo všechno anglicky a já nevěděl, která písnička je která. Teď už to samozřejmě vím.
 
Frantovy kytary
Měl jich hned několik. První byla Basso IV a František s ní hrál v The Preachers. Když přestoupil k Mandragoře, pořídil si nízkolubovou Alexis. „Byla podobná, jako měl Vlastík Beneš, jenom trochu tmavší. Měl jsem na ní anglický snímač. Koupil jsem ji v Praze v Bílé labuti, kde byla vystavená bez futrálu a stála 2000 korun. Řekli mi, že je vývozní, a proto všechny návody a dokumentace byly v angličtině. Tak jsem si ji koupil. Když jsem přišel z vojny, hrál už Míša Pleska v Karlových Varech v Bartošově kvintetu. S touhle partou jezdili do Jugoslávie. Požádal mě, jestli bych mu nepůjčil zesilovač (měl jsem Mono 40) a baskytaru.
Tak jsem mu ji půjčil. Když se za dva měsíce vrátil, tak mi řekl, že na lodi bouchnul kotel a kytara vzala za své. Zaplatil mi ji a od té doby jsem žádnou neměl. Když jsem dostal nabídku od Film Blues Bandu, požádal jsem Jimmyho Karlíka, aby mi udělal bezpražcovou basu. Chtěl jsem, aby měla dlouhý krk a byla modrá. Lehké písničky jsem v pohodě zvládal, ale když byla těžší, tak jsem nestíhal. Proto jsem poprosil Jimmyho, aby mi na ni dal pražce.
Když jsem začal hrát s Rock Revival Bandem, tak jsme přes Petra Řepíka získali sponzora Metrostav. Dal nám 50 tisíc korun. Koupili jsme kytaru Fender Stratocaster a pro mě pětistrunnou černou baskytaru Yamaha. Byla v povánočním výprodeji zlevněná z 25 tisíc na 17 tisíc korun. Od té doby jsem hrál na pětistrunnou baskytaru,“ končí své vyprávění František Hejda.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994; Tomáš Bednařík: Ve spárech rock and rollu, Martin Rajchl, Lišany, 1997; výpověď Františka Hejdy)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2022. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah