Z historie bigbítu na Rakovnicku 61 - DVORANA SLÁVY RAKOVNICKÉHO BIGBÍTU

menu
Přejít na obsah
Jindra Sinkule – zpěvák s hlasem od pánaboha
 
Jindřich Sinkule se narodil v Teplicích. Tam vychodil základní školu, pak se vyučil elektromechanikem v Elektrotechnických závodech v Bystřanech. Elektromechanika dělal do odchodu na základní vojenskou službu. Jak sám Jindra přiznává, nebyl moc dobrým zaměstnancem, protože ho tato práce nebavila. A když vás práce nebaví, neděláte ji dobře. Na vojně ho kamarád Miroslav Jirásek zlákal do Rakovníka, a jak se ukázalo, tento krok byl v Jindrově životě důležitý. Začal pracovat jako elektrikář v RKZ, kde byl prakticky až do sametové revoluce…
 
Antény načerno
Co Jindrovi šlo náramně, to bylo obchodování. „Obchodní vlohy jsem snad měl dané v genech. Pokud si vzpomínám, už jako kluk jsem obchodoval s angličákama (ve své době skvělá autíčka a mezi kluky úžasný obchodní artikl – pozn. T. B.). Už za totáče jsem dělal od roku 1982 načerno anténní zesilovače. Všichni v rakovnickém okrese chtěli chytat Němce, byla to záležitost společenské prestiže, a k tomu potřebovali anténní zesilovače. Dělal jsem je a byly výborný. V září roku 1987 mě navštívila inkognito na vrátnici RKZ kriminálka. Dva chlapíci, venku měli zaparkovaného bílého žigulíka – kombi s pražskou značkou. Jak jsem je uviděl, tak jsem si říkal, že to je konec. Basa mě nemine. Šli na mě chytře. Prý, jestli bych jim neudělal anténní zesilovač. A jen tak mimochodem se mě ptali, kdo mi vozí ze západního Německa tranzistory. Vozil mi je můj dobrý kamarád Eman Špirk. Samozřejmě jsem ho nepráskl. Řekl jsem policajtům, ať si koupí tranzistory v Amatérském rádiu, že jim pak zesilovač složím. Byl jsem ale posranej strachy. Mám takové životní krédo: – Dělej dobrý věci a dobrý se ti budou vracet. I když to není vždycky a není to za týden, tak to funguje. V lednu 1988 vyšlo vládní nařízení číslo 1, že můžou lidi podnikat a poskytovat služby občanům. A pod to moje činnost spadala. Miloš Cafourek a já jsme měli v Rakovníku první oprávnění poskytovat lidem služby,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky Jindřich Sinkule.  
 
Šest elektro obchodů
Protože chtěl legálně prodávat své výrobky, založil si firmu Antény Sinkule a začal vyrábět zesilovače a rozbočovače „ve velkém“. „Říkal jsem si, že musím prodat zboží alespoň za 6 tisíc korun denně, abych utáhl obchod a jednoho zaměstnance. Jenže to vzalo úplně jinou dráhu. Najednou jsem zjistil, že můžu k zesilovačům na TV příjem prodávat i televize a celý sortiment elektro. S Vláďou Krejzou (dnes Czecom, s.r.o. – pozn. T. B.) jsme narazili v Praze na dobrého obchodníka, tehdy pro mě neznámého člověka, dnes opravdového kamaráda, který nám poskytl zboží a řekl, ať zaplatíme, až ho prodáme. Nějak poznal, že ho neojebeme. Všechno nabralo hrozný obrátky. Byly doby, kdy jsem měl i šest obchodů – kromě Rakovníka i v Unhošti, Mníšku pod Brdy, na Kladně dokonce dva… Začaly se ale prosazovat velkoplošné obchody, a tak jsem počet provozoven zredukoval a nechal si jen ty v Rakovníku. Od roku 2012 začalo mít podnikání sestupnou tendenci. V roce 2016 jsem obchod zavřel, protože jsem nechtěl mít osmisetmetrovou prodejnu,“ pokračuje Jindra Sinkule.
V roce 2009 se náhodou dostal k tomu, co dělá dnes – kotle na spalování biomasy. S vlastní značkou a ojedinělou konstrukcí na trhu. V současné době je společníkem ve firmě, která vyrábí úspěšně kotle značky MultiBio. Ročně produkuje na 150 kotlů.
Hokej, diskotéky a vojna
Jen málokdo ví, že v dětství byl Jindra Sinkule úspěšný sportovec. Od 6. třídy hrál za Teplice žákovskou a dorosteneckou hokejovou ligu. Protože ale Teplice neměly vlastní stadion, nebylo kam postupovat. Jindra měl jít hrát druholigový hokej do Ústí nad Labem, ale nakonec z toho sešlo. Vojáci ho pozvali na nějaké testy a výsledek byl ten, že ho zařadili k jednotce řízených protitankových střel. S hokejem byl konec. Jak sám říká, celou vojnu si ani jednou, bohudíky, nevystřelil a valnou část strávil s muzikou v plukovním kině, kde se muzikanti scházeli k „umělecké tvorbě“.
V rakovnických uměleckých kruzích je známý především jako zpěvák, kytarista, hudební skladatel a aranžér. Má k tomu vrozené geny. Jeho matka zpívala v Teplicích s tanečním orchestrem, otec hrál na kytaru, na tahací harmoniku a také zpíval. Hlavně na tanečních zábavách, ale třeba i s Rudolfem Cortézem, Yvettou Simonovou a Milanem Chladilem. „Na kytaru mě naučil on, první akordy jsem zvládal už ve 2. třídě. Pak jsem se stále zdokonaloval, s tátou jsme hrávali a zpívali u ohně, ženský slzely, a to se nám líbilo,“ směje se Jindra. Jeho otec také velmi dobře fotografoval. Spolupracoval s deníkem Směr a jeho fotky z teplického fotbalu byly úžasné.
S Kufrem ze začátku zpívala i Mírova sestra Jana Štefanová. Skupina dělala převážně vlastní skladby postavené na vokálech. „Po několika koncertech mě Míra Jirásek z kapely vyhodil kvůli tomu, že zpívám falešně, což jsem musel uznat, že byla pravda. Jednou mi pustili naši nahrávku. Seděl jsem tam jak před nějakou komisí a Míra povídá: – Zpíváš falešně, my nemůžeme mít zpěváka, který zpívá falešně. Byla to nahrávka z koncertu, tenkrát nebyly žádné odposlechy… myslím, že jsem později prokázal, že to s tou mou falešností nebylo tak hrozný. Pak jsem byl nějaký čas bezprizorní…,“ říká Jindra Sinkule a dodává, že na Míru Jiráska se kvůli vyhazovu nijak nezlobil.
„Já nemám žádné hudební vzdělání, ale myslím si, že mám hudební vkus. Nikdy jsem nebral muziku jako zdroj obživy, protože jsem si nechtěl dělat z koníčka byznys,“ tvrdí Jindra.
Dva roky před vojnou dělal v teplickém klubu diskotéky jako diskžokej. Od starších kolegů si nechal poradit a udělal si „papíry“ na promítačku. Prý, aby se mohl na vojně zašívat. „Nejdříve jsem byl půl roku v Bratislavě, kde jsem založil první kapelu. Odtud jsem byl převelen do Karlových Varů, do Dvorů II. Tam jsem se seznámil s Mírou Jiráskem, řidičem mostního tanku. Na útvaru byly tři kapely – dechovka, country a bigbít. A Míra Jirásek ve všech figuroval jako hlavní hudební mozek. Ovládal teorii a hodně mě naučil. V country skupině jsem nehrál, ale v bigbítovém Satelitu ano. Hráli jsme na venkovských tancovačkách okolo Varů. Důležité pro nás bylo, že jsme hráli na svatbě dcery lampasáka, který měl zásadní vliv na to, kde který vojín byl v kasárnách umístěn. Byl to slušnej chlápek a nám skvěle kryl záda při různém opouštění útvaru k soukromým a kulturním účelům. Bigbítový Satelit byl v rámci armády hodně dobrý a vyhrával soutěže ASUT. To nám zajišťovalo snadný vojenský život. V dechovce jsem hrál na činely.“ Každou neděli a také v jiné dny jsme odehráli půlhodinový koncert na kolonádě a pak jsme si zašli do dobré restaurace na pivko nebo do bufíku na vlašák s rohlíkem, což bylo nebývalé zpestření vojenské stravy.“
 
Vyhazov z Kufru
Jak už bylo řečeno v úvodu, na vojně zlákal Míra Jirásek Jindru do Rakovníka. „Říkal, že si tam založíme kapelu a budeme strašně slavný. Tenkrát jsme poslouchali Queeny, Supertramp, Slade a podobné skupiny. Do Rakovníka jsem přesídlil v roce 1980 rovnou z vojny v den, kdy nás propustili z kasáren. Pan Zdeněk Černý, který byl kapelníkem tanečního orchestru Melodie, měl v RKZ na starosti bytový fond. Míra Jirásek se s ním znal a hned první den po příchodu do Rakovníka jsem bydlel na ubytovně pod dnešním Lidlem. Bigbítovou kapelu jsme skutečně hned založili. Jmenovala se Eminence, a kromě mě a Míry Jiráska v ní hrál i kytarista Míra Kejla, který také kroutil vojnu v Karlových Varech. Už z vojny jsme měli připravených pár písní, které jsme s novou skupinou hráli. Míra uměl aranžovat vokály. Bylo to pěkný, těžký, odborníci zírali, ale lid si asi přál poslouchat jiné písně. Soudruhům se ale nelíbil název Eminence, protože prý byl poplatný církvi. My jsme to ale nijak církevně nechápali, nám se líbilo to slovo. Míra chtěl, abychom se jmenovali nějak vznešeně. Nedalo se ale nic dělat, a tak jsme se přejmenovali na Kufr.
 
Nový rock
V roce 1983 se Kufr rozpadl. Když došlo koncem roku 1985 k rozkolu v rakovnické skupině Nový rock (v roce 1983 ji založili čtyři bývalí členové kultovní kapely Lucifer Ladislav Gróf, Miroslav Kejla, Ladislav Černý a Jiří Jirásek spolu s bubeníkem Peterem Bečarevičem), vzpomněli si zbylí muzikanti na Jindru Sinkuleho. „Vždycky mě bavilo dělat vlastní věci. Když odešel Láďa Gróf a Nový rock hledal zpěváka, tak mi to nabídli. Řekl jsem, že bych rád dělal s Mírou Jiráskem, tak ho vzali taky. Pamatuji si, že jsme s Novým rockem hráli i 72 kšeftů za rok. Já jsem zpíval dost vysoko jako tenor s drivem, písničky měly melodii, a když jsme přijeli na Rockovou ligu, tak jsme to tam vždycky ,rozmlátili‘. Vzpomínám si, že jsme jednou byli v Kutné Hoře, a kromě toho, že mě lákal do svých sítí Petr Hannig, jsme dělali zvukovou zkoušku v prázdném sálu kolínského kulturáku. Když jsme začali hrát, tak se dovnitř navalili z chodby všichni muzikanti z ostatních patnácti kapel. Tenkrát jsme tam vyhráli a bylo z toho nějaké nahrávání v Československém rozhlase, které ale dopadlo katastrofálně. Ve studiu byli lidi, kteří vůbec neuměli nahrávat bigbít. Taky si pamatuju, že jsme natáčeli ve Studiu Budíkov u Martina Kratochvíla a platili jsme mu prací na zahradě. Natáčeli jsme tam čtyři písničky. Tam zase byli jazzmeni a taky to bylo strašný. Vzpomínám na takovou legrační příhodu, jak jsem nemohl nahrát Mírovu písničku Bílej soud. Z nahrávky pořád vycházelo, že zpívám Bílé sód, takže to nakonec musel nazpívat Míra sám. Nevím, jestli byl problém ve mně, nebo v Sarkovi (jazzový kytarista Zdeněk Dvořák – pozn. T. B.), který to snímal,“ směje se ještě po létech Jindra Sinkule.
 
Rockfest v Paláci kultury
Nový rock patřil spolu s K. O. Lekcí, Profousem a Kyklopem (ten ale působil v „exilu“ v okrese Praha-východ) k nejlepším rakovnickým rockovým skupinám druhé poloviny 80. let 20. století. Jeho věhlas překročil i hranice okresu. „Protože jsme vyhráli Rockovou ligu, postoupili jsme na Rockfest v Paláci kultury v Praze 24.-26. 4. 1987. Pražská scéna ale už v té době chtěla Yo Yo Band a nové alternativní kapely. Vedle nás měla šatnu skupina Laura a její tygři. Ti tam zkoušeli ty svoje tumpety a zpívali tak falešně, že se i Bára Basiková, která šla okolo, chytala za hlavu. Bylo to tak falešný, že jsme umírali smíchy. Na pódiu ale dělali show a lidi jim ty falešnosti zcela odpustili. Už tenkrát uměli dělat hudební byznys. To jsme my neuměli. O nás řekli, že jsme vesnická tancovačková pivní kapela a odborná porota nás smetla. Píseň Lepší pívečko nežli vínečko porota nepřijala. Lidem se ale naše vystoupení opravdu líbilo. Tak už to občas bývá. Bylo to tam na nervy. Palác kultury byl narvaný k prasknutí, v životě jsme před tolika lidmi nehráli. Bylo tam velké jeviště, jeden druhého jsme neslyšeli a musím říct, že jsme si to moc neužili. Ale zase rád na to vzpomínám. Naše tehdejší vystoupení je zachycené na Youtube,“ popisuje Jindřich Sinkule vystoupení Nového rocku na Rockfestu v Paláci kultury.  
 
Lazareth a Agnes
Jindra se dušuje, že rozpad Nového rocku v roce 1990 neměl nic společného s jeho podnikáním. Po odchodu Miroslava Jiráska a Václava Frieberta skupina doplnila své řady o nové muzikanty a po krátké odmlce pokračovala pod názvem Lazareth (Sinkule, Kejla, Košař, Černý, Jiří Jirásek, Let). V roce 1991 ukončila činnost. „Po revoluci nikdo nechtěl dělat žádné akce, všichni četli noviny, chodili na demonstrace a různá setkání a chtěli politiku. O kulturu se nikdo nezajímal. A když tě nikdo nikam nezve, tak to pomalu uvadá,“ konstatuje Jindra.
V květnu 1993 postavila čtveřice Sinkule, Kejla, Košař a Černý novou skupinu s názvem Agnes. „Na bicí hrál synovec Míry Jiráska David Pišvejc. Kapela zněla dobře. Chtěli jsme hrát bez kláves a nechtěli jsme navazovat na název Nový rock, tak jsme se pojmenovali Agnes. Po několika měsících zkoušení David řekl, že se mu kamarádi smějou, že hraje s dědkama a odešel ze dne na den z kapely. Řekl jsem si, že na to už nemám nervy.“ Nejvýraznější vystoupení skupiny Agnes se odehrálo 25. a 26. června 1993 na 1. ročníku festivalu Rockovník. Krátce na to (v srpnu 1993) se kapela rozpadla.
Casino
Nový rock z rakovnické rockové scény úplně nezmizel. „Myslím, že někdy v roce 1995 se opět zmátořil. Říkal jsem si, že budeme zase hrát svoje písničky. Chtěl jsem zpívat svoje věci. Je to možná trošku autorské sobectví, ale jinak se dál neposuneš. Kluci z kapely nebyli proti.“
V roce 2001 natočil Nový rock ve slabeckém studiu Kufr bilanční album s názvem Casino. Obsahovala třináct největších hitů kapely, např. Starý desky, Pivní opera, Bílou křídou nakreslím, Casino, Slepec, Kávu na stůl dej, Barman a další. CD nahrála sestava Jindřich Sinkule – Ladislav Černý – Ladislav Chmelař – Jiří Jirásek – Miroslav Jirásek a jako host brilantní kytarista Tadun (vl. jm Tadeáš Věrčák – pozn. T. B.). S odstupem času se dá říct, že to byla labutí píseň „klasické“ sestavy Nového rocku.
 
… a slivovice – Dáme ti milion 😊
Od té doby vznikaly už jen autorské desky Jindry Sinkuleho, samozřejmě s přispěním některých hostujících hudebníků z Nového rocku. „V roce 2004 jsme nahrávali s kytaristou Martinem Jirákem první desku … a slivovice. Nebylo to prvoplánové, tehdy jsem netušil, že z toho bude deska. Koupil jsem 16stopé záznamové zařízení Fostex, Martin za mnou chodil do kanceláře v elektru a nahrávky se mi zdály technicky hodně dobré. Přiznám se, že pro mě to bylo jako droga. Pak jsme koupili ještě jeden Fostex, a k dispozici měli šestnáct stop záznamu. Když jsme nahráli 10 písniček, tak jsme si říkali, že to vydáme jako desku pro svoji radost. Album vznikalo v pohodové a přátelské atmosféře. Víceméně jsme ho nahráli s Martinem sami, k několika písničkám jsme pozvali jako hosty některé kluky z Nového rocku, třeba Láďu Černého na baskytaru nebo Míru Jiráska, který hrál na klávesy. Všechny písničky jsem napsal já, pouze u skladby Žhavá láva dělal zčásti hudbu Míra Jirásek a text jeho ségra Vlasta Pišvejcová. Řekl jsem klukům z Nového rocku, že si můžou vybrat, co by se z toho hrálo. Jirka Jirásek prohlásil, že jsou to sračky, že takové píčoviny hrát nebude, a tím to skončilo. Od té doby označujeme naše alba jako Casino, také proto, že název Nový rock v té době vyvolával u některých posluchačů pocit, že hrajeme novou vlnu,“ popisuje Jindra Sinkule vznik prvního plně autorského alba.  Dnes z … a slivovice hraje Nový rock písně Žhavá láva a Díváš se tak zblízka.
V síti prodejen elektro Expert se CD … a slivovice prodalo 13 tisíc kusů. Jindrovi vydělalo na to, že si mohli s Martinem Jirákem zřídit regulérní studio, které pojmenovali Psí víno.
V něm už Jindra s Martinem natočili druhé autorské album Dáme ti milion 😊. „To jsme dělali už jenom s Martinem, jen ve dvou písních (Dnešní noc a TV Reklamy) nahrál akustickou kytaru hostující Míra Jirásek. Chtěli jsme, aby druhá deska byla tvrdší a hodně jiná než … a slivovice. Tohle se, myslím, podařilo a jsem spokojen. Od Martina jsem potřeboval nahrát nabořené kytary, protože ty ve studiu neuděláte. To Martin dělal skvěle. Měl výborné nápady a vždycky dodal několik variant, ze kterých jsem si mohl vybrat. Ostatní nástroje jsou moje virtuální digitální práce. Chtěl bych Martinovi moc poděkovat, protože je to nekonfliktní a trpělivý kámoš. Taky musím říci, že všechny zkušenosti s muzikou jsem získal díky spolupráci s Novým rockem. Mastering dělal Petr Kovanda ve studiu SONO. Album vyšlo s podporou sítě elektro Expert v roce 2005,“ přibližuje Jindra druhé autorské album. Říká, že má připravené třetí album a asi se bude jmenovat Poslední výstřel.
Znovu na pódiích
Zeptal jsem se Jindry, zda měli někdy problém s přehrávkovou komisí. „Nepamatuji se, myslím, že ne. Byli jsme apolitičtí. Brutus byla rebelská kapela, to se nám na nich líbilo, ale my jsme na to neměli povahy. Nikdy jsem nebyl pravověrný rocker, který spí s kytarou pod mostem a hladoví… Jeden takový příklad. Když jsme v srpnu 1987 hráli v Rakovníku na Rockovém maratonu v letním kině, byla tam taky tehdy docela slavná pražská skupina Vitacit. Byl to jeden z posledních koncertů, kdy s ní zpíval Láďa Křížek. Krátce na to mi přišel dopis od jejich baskytaristy Luďka Adámka, ve kterém mi nabídl, že bych mohl jít do Vitacitu místo odcházejícího Křížka. Dokonce mě pozvali na koncert do Lucerny a řekli, že by mně v Praze sehnali i práci nočního hlídače (tehdy musel být každý nějak zaměstnaný – pozn. T. B.). V té době už jsem ale měl docela slušně rozjetý byznys s anténami, a protože muzika pro mě nebyla prioritou číslo jedna, s díky jsem nabídku odmítl. Navíc, Vitacit už hrál v té době metal a nevím, jestli by se tam uplatnily mé melodické písničky. Já jsem spíš pop-rockový muzikant. Mám rád hudbu s tvrdším podkladem, ale písnička musí mít melodii. A když ji nemá, tak je to jenom takové to nahoru, po schodišti dolů. A tím nemyslím kapelu, která se tak jmenuje. Je to víceméně jen kytarové cvičení, sice dobře technicky zahrané, ale není v tom srdce. Jako tvůrce jsem udělal jeden zásadní poznatek. Myslím, že ho definoval Vladimír Mišík, který řekl, že nejhorší je, když je muzikant spokojený a neřeší žádné osobní problémy, protože tvůrčí múza ho v tu chvíli opustí. A to je pravda. Ty dvě desky, o kterých jsme mluvili, jsem dělal, když jsem se rozváděl, což byla těžká doba a asi to tak mělo být. Není to nic radostného na spartakiádu, ale každá píseň má svůj příběh,“ vysvětluje Jindra Sinkule.
S Novým rockem se můžete v současné době opět shledat na pódiích. „Koncertní podobu kapely jsme obnovili někdy v roce 2013, když po nás někdo chtěl, abychom zahráli. Hrajeme tak dvakrát do roka. Třeba jsme hráli na vzpomínkové akci na našeho bývalého kytaristu Ladislava Chmelaře, nebo v Osvěťáku v listopadu 2014, na benefici pro rakovnické jesle v roce 2018. Naposledy letos v listopadu (2021) v Osvěťáku,“ vypočítává Jindra současné kšefty Nového rocku. Aktuální sestava kapely je: Jindra Sinkule (zpěv), Martin Jirák (kytara), Petr Jurek (kytara), Ladislav Černý (baskytara) a Ondra Černý (bicí).
Písničky Jindry Sinkuleho s Novým rockem i ty sólové si můžete vyhledat na Youtube. Stačí napsat do řádku Sinkule. Nový rock.
Tomáš Bednařík
(Zdroj: Tomáš Bednařík: Je to jenom rock and roll, Raport, 1994, výpověď Jindry Sinkuleho)
Created WebSite X5
Designed by Marcel Š.
Copyright © Dvorana slávy Rakovník 2019 - 2022. Všechna práva vyhrazena
Návrat na obsah